Ve Vsetíně jsme během čekání na další spoj zašli do místního parku pod vsetínským zámkem vedle Vsetínské Bečvy. Nakrmili jsme roztomilá kachňátka a své hladové žaludky. Druhý autobus nás dovezl na místo zvané „Huslenky, Uherská – rozcestí“.

Po vystoupení jsme si povšimli menšího mraku nad našimi hlavami, a tak jsme zařadili vyšší stupeň rychlosti. Avšak mrak nás stejně dohnal a my se museli schovat pod nejbližší strom, kde jsme přečkali tuto přeháňku. Poté jsme dále pokračovali údolím kolem Uherského potoka. Po cestě v „zemákové zemi“ jsme zahlédli nutrii. Potěšilo nás to i proto, že jako cíl své expedice DofE jsme si zvolili pozorování přírody v okolí Makyty, Pulčína a Vařákových pasek.

Po pár „kúscích“ jsme se dostali na konec civilizace, tam si dali přestávku na pití a jídlo. Poté jsem konstatoval, že nás bude čekat nejtěžší část výpravy, a to cesta na horu Makytu (923 m. n. m.). S odhodláním jsme se vydali po krásné asfaltové silnici a pak po lesní cestě do prudkého kopce, který dal zabrat snad všem. Po zdolání této vrchařské prémie jsme dostali odměnu v podobě rezervace Makyta, kde se nachází původní bukové lesy, které tvoří tento zachovalý prales, kterých na území ČR moc nenajdeme. Naštěstí jsme nenašli ani rysa ostrovida, který tady běžně a trvale žije (taky medvěd a vlk, ale jen vzácně). Po příchodu k rozcestníku s názvem „Valašská Kyčera – sedlo“ jsme společně vytvořili přístřešek proti dešti a rozložili oheň na ohřátí. Ogarčí část se vydala na Makytu, aby viděla možná nejhezčí části Zlínského kraje. Tuto pomezní horu, na které se nachází několik hraničních kamenů, využil Karel a přeskakoval z Česka na Slovensko a naopak. Po příchodu zpět za cérkama jsme si sedli a holky se šly převléct a my jsme uhasili oheň našimi schopnostmi, které holky nemají.

Dál jsme se vydali přes Valašskou Kyčeru (863 m. n. m.), Butorky (828 m. n. m.) až k luxusní vyhlídce, z které jdou vidět nejen české Javorníky, ale také slovenské Javorníky a Malá Fatra. Tady jsme strávili hodně času a stihli jsme udělat mnoho fotek. Po asi 1 kilometru nás čekala naučná tabule, kde jsme mohli vidět různá moudra. Například „Lepší je dvakrát sa najesť než jednúc byť hladný“ nebo „Moc rob v chalupě, učiněné peklo“.

Před příchodem na Pulčínské skály jsme si trasu zkrátili asi o 700 metrů a tím si urychlili cestu ke skalám. Pak jsme opatrně scházeli dolů po kluzkých kamenech a kořenech přilehlých stromů. Pod vyhlídkou jsme si udělali sraz a požádali mou kamarádku Kláru o to, aby nás vyfotila. Na vyhlídce jsme zanechali podpisy ve vyhlídkové knize. Slezli jsme z vršku a vydali se po červené do údolí k Pulčínskému potoku, kde jsme se napili ze studánky a naplnili si pet láhve vodou na horší časy. Po krátké, ale bahnité cestě jsme došli do tábořiště, kde jsme rozložili stany a oheň a šli vařit fazolovo-zemákovo-párkový guláš. V okolí temně búřilo, ale my jsme se nebáli a vařili dál. Po večeři jsme šli do stanu si zahrát karty. Během spánku nás všechny vzbudily dvě sovy, které si mezi sebou povídaly. Nic podobného jsem v životě nezažil.

Ráno šly holky vařit snídani, já si šel udělat provizorní užičku. Všechno probíhalo za slabého, ale stálého deště, který nám úsměvy na tvářích zrovna nevykouzlil. Sbalili jsme mokré stany, uhasili oheň, uklidili a odešli vstříc druhému dnu, který měl být lehčí a kratší než den předešlý…

Hned první stovky metrů nám ukázaly, že to nebude moc lehká práce, protože po ranním dešti to hodně klouzalo. Prošli jsme kolem míst, kde se v zimě tvoří ledopády, a pokračovali dál po písčité cestě. Po asi kilometru na nás čekala asfaltová silnice, kterou lemuje Pulčínský potok. Cesta je to napohled nádherná… Šlo se údolím a na obou stranách se zvedaly javornické kotáry. Po cestě jsme se napili ze dvou kamenných studánek a musím říct, že s vodou z kohoutků se to nedá srovnávat. Prošli jsme pod viaduktem, kde jezdí vlak ze Vsetína na Slovensko, a už jsme byli v Lidečku. Tam nás čekalo z pohledu dopravy nejfrekventovanější místo, ale nakonec díky semaforům nebyl provoz nijak velký. Přešli jsme most přes řeku Senici a už viděli majestátní Čertovy skály, které se kolmo tyčí na kopci Kopce (699 m. n. m.). Prolezli jsme skály a pokračovali dál, a to do toho nejhoršího kopce, který stále neměl konce. Po dlouhé době, kdy jsme stále stoupali, jsme se dostali na odpočinkové místo pod vrcholem hory Krajčice (730 m. n. m.). Zde byla k vidění přírodou vytvořená vodní plocha (bažina, močařina), kde žije například mlok nebo různé druhy čolků a žab. Cesta se točila opět zpátky do lesa, ale již po relativní rovině a dokonce jsme šli i z kopce dolů. Dostali jsme se k rozcestníku „Láz“, kde čekala paní učitelka. Po minimálním odpočinku jsme vyrazili na 600 metrů dlouhou zacházku k Lačnovským skalám, které jsou výjimečné hlavně tím, jak vypadají. Z mého pohledu jsou nejhezčí z trojice skal, které jsme viděli (vřele doporučuji), ale srdíčko mě táhne k Pulčínu, kde jsem trávil své dětství. Po téhle zacházce jsme dostali sladkou odměnu od paní učitelky a lesní jahody od matky přírody. Cesta se dále čím dál tím více zužovala a někdy nešlo projít suchou nohou, ale všichni to dokázali a pokračovali dále.

Po asi dvou kilometrech se již otevřel les a byly vidět Vařákovy paseky, které hrály do červenožlutých barev a díky vysoké trávě a silnějšímu větru se zde tvořilo travní moře. Tohle místo však vzpomíná i na svou tragickou minulost, kdy byla původní osada vypálena na konci druhé světové války prchajícími německými oddíly SS. Byla to odplata za přestřelku mezi členy partyzánské skupiny Jana Žižky a německými radisty. Partyzánská skupina zde působila hlavně po vypálení Ploštiny a Prlova. Popelem lehlo osm z deseti chalup a popraveni byli tři muži a také dvaadvacetiletá Růžena Šopová, která zde byla jen na návštěvě. Podobně dopadly například také Oškerovy paseky, které sice nebyly vypáleny, ale všichni místní obyvatelé byli umučeni nebo zastřeleni.

Dál už trasa pokračovala po lesní cestě až lyžařskému svahu v Pozděchově, kde nás čekaly poslední dva kilometry cesty Pozděchovem. Na autobusové zastávce jsme všichni lehli únavou a nic neříkali…a pak jeli konečně domů. Když to shrnu, tak nás celé dva dny zkoušel déšť, slunce, ale někdy i velmi náročný terén… Tímto bych chtěl poděkovat celé skupině DofE a také paním učitelkám.