Vyjet v lednu na Island možná nevypadá jako nejlepší nápad, jenže Kontaktní seminář Erasmus+, jehož cílem je navázat spolupráci pro příští evropské vzdělávací projekty, se koná právě v tomto chladném období.

Z České republiky cestujeme celkem tři - na letišti v Praze se seznamuji se svými sympatickými kolegyněmi z Poděbrad a Janských Lázní. A máme před sebou celkem osm hodin cesty. Nejdelší je let z Amsterodamu do hlavního města Islandu, Reykjavíku. Bílé pláně, které vidíme z letadla, a sem tam nějaká sopka se od české krajiny velmi liší.

Přílet se vydaří sice ještě za světla, zato ale za silného větru. Jaké je naše překvapení, když nám řidič autobusu z letiště sděluje, že se nám dnes mimořádně vydařilo počasí… Začínám pochybovat, že mi budou stačit všechny teplé vrstvy, co jsem si přivezla. To kolegyně Martina z Krkonoš má s sebou i lyžařské kalhoty.

Ráno snídáme beze spěchu, protože se rozednívá až před jedenáctou hodinou. A pak že naše zima je depresivní! Během procházky Reykjavíkem nám křupe sníh pod nohama, je jen pár stupňů pod nulou a zimní, ale příjemné sluníčko nám dovolí vyfotit aspoň pár slušně vypadajících snímků. Z výšky nejslavnějšího místního kostela Hallgrímskirja zjišťujeme, že islandské hlavní město (130 000 obyvatel) má své kouzlo. To spočívá hlavně v horách na dohled, ale i v tom, že je ze všech stran obklopeno mořem.

V průvodci o Islandu se hodně píše o Harpě, místním kongresovém a hudebním centru. V mnoha ohledech Harpa připomíná náš zlínský KUC. Jen s tím rozdílem, že leží na březích moře. Fascinovaně pozorujeme skleněnou architekturu, moře a lávové kameny.

Pomalu se stmívá a to nám připomíná, že musíme zpátky, na zahájení semináře.

Z celé Evropy sem přicestovalo více než 85 účastníků, převážně učitelů a zástupců nejrůznějších vzdělávacích institucí. Všichni hledají partnery pro plánované projekty.

Během večera vzniká nápad vyjet do národního parku za Reykjavík, kde by dnes mohla být vidět polární záře. To si samozřejmě nikdo nechce nechat ujít, takže se pečlivě strojíme (jak se však ukáže později, velmi nedostatečně) a kupujeme si lístek na speciální autobus. (Nikdy předtím by mě nenapadlo, že se pořádají zájezdy i za polární září.) Jsme na místě, teplota výrazně klesla a hlavně zesílil vítr. Stojíme před autobusem, pozorujeme nádherné hvězdy a … mrzneme. A polární záře nic! Je nevyzpytatelná, možná se objeví za hodinu, za dvě, nebo taky vůbec. Takže se vracíme domů. (Někteří kolegové ale výpravu opakují v pátek a mají štěstí – záře se ukázala!)

V následujících dnech se na semináři postupně seznamujeme a sdělujeme si své myšlenky a projektové nápady. Všechno je důmyslně organizováno se severskou precizností a přesně se dodržuje čas každé z částí programu. Naše škola je zajímavá pro podobně zaměřené instituce ze severní Evropy. Navazuji tedy spolupráci s dánskou, švédskou a finskou obchodní akademií. Takže držte palce, uzávěrka projektových přihlášek je už v březnu!

Olga Šilová