Krátké a stručné vysvětlení – při této výzvě plníte tři vámi zvolené aktivity po dobu 6–18 měsíců (podle zvolené úrovně) a na konci absolvujete expedici. 

A právě této expedice se naše šesti – pardon, sedmičlenná partička studentek zúčastnila. Na cestě za naším dobrodružstvím nás opět doprovázel náš kamarád, plyšová chobotnice Squishi (kdo četl tady na webu o Erasmu ve Finsku, ví…). Vydaly jsme se do nedalekého Olomouckého kraje – přesněji do oblasti Nákla. Cestu jsme započaly na otrokovickém vlakovém nádraží, kde jsme zkontrolovaly veškeré zabalené vybavení (a že ho teda bylo), daly si stručnou instruktáž o tom, co a jak bude, a vydaly se na vlak.

Při cestě do Olomouce se ovšem objevil první problém, a to zpoždění Českých drah – kdo by to mohl čekat. Ohrozilo to náš přestup na navazující vlak, který nás měl dostat do stanice Řepčín. Naštěstí Squishi vzal situaci do svých chapadel a poprosil průvodčí, aby nám zařídila čekání již zmíněného vlaku. Díky tomu jsme se ocitly v naší cílové stanici Řepčín. Ovšem nebyl to ani zdaleka náš konečný cíl. Ten se nacházel asi o 14 kilometrů dál. Jen 14 kilometrů? To jsme si také zpočátku říkaly. Ovšem jakmile se naše batohy trochu pronesly, boty prošláply a začínalo být čím dál větší teplo, tak nás sranda hodně rychle přešla. Cesta vedla z velké části okolo polí a vesnic, kde jsme navštívily všemožné kapličky a kostelíky. Také díky historkám z Finska od kamaráda Squishiho cesta pomalu, ale jistě plynula, a tak jsme nakonec dorazily do vesničky Náklo. Odtud byl kemp jen pouhý krůček. Nohy nás bolely jak čert, ale nesměly jsme polevit.

V kempu rychle postavit stany, dát si teplou polívečku a jde se na paddleboard. Kopec zábavy, jen voda by nemusela být tak studená. Nu což, teplá večeře nás zahřeje. Na večer jsme očekávaly mírný déšť, ovšem to, co přišlo, jsme nikterak nečekaly. Celou noc nám silně propršelo a nakonec jsme se probudily do stále deštivého rána... Poměrně znepokojující fakt byl, že už tak dost zmoklé stany jsme balily ještě za stálého mrholení. Nedá se svítit, teplá snídaně a už jsme zase na nohách.

Zpáteční trasu jsme zvolily o něco málo delší. Vedla většinu času lesem, což se hodilo, jelikož dopoledne začalo být znova ukrutné teplo. Díky trase jsme i částečně objevovaly krásy CHKO Litovelského Pomoraví. Musím říct, že zpáteční cesta ubíhala mnohem rychleji, než jsem sama čekala. Jen kdyby ty nožky, záda a spáleniny od sluníčka tolik nebolely.  Ale přece jen po úmorných asi 17 kilometrech jsme se dočkaly zaslouženého konce naší expedice. Zpáteční cesta lesem byla opravdu kouzelná (až na všudypřítomné komáry).

Za sebe musím říct, že to byla obrovská zkušenost a něco úplně jiného, než jsem doposud zažila. Vyzkoušely jsme si, jaké to je orientovat se v neznámém prostředí jen pomocí námi přichystané papírové mapy. Odpoutaly jsme se na dva dny od svých chytrých telefonů a vnímaly krásy okolo sebe. Věřím, že tento článek třeba namotivuje i pár z vás tuto výzvu vyzkoušet – přece jen, pokud vám je mezi 14 a 26, je tato aktivita přímo pro vás (navíc certifikát se vždy hodí). Rády bychom tímto poděkovaly našim kantorům, kteří to s námi ty dva dny vydrželi a nezalekli se našeho zajímavého plánu na expedici. No tak co? Už víš, co je to vlastně to DofE?