Kdo už je jednou na jihu Španělska, neměl by minout nejznámější památku, a to arabský palácový komplex Alhambra, který leží na kopci nad městem Granada.

Z Málagy, kde jsou naše studentky na Erasmu, je to co by kamenem dohodil (tedy pokud někdo dohodí 90 km). Vstupenky koupeny už březnu, lístky na autobus neskutečně komplikovaně v automatu na nádraží. Jména všech studentek sice umím nazpaměť, ale čísla jejich občanek ne. Takže ano, čísla dokladů dívek jsem si nakonec u automatu vymyslela. Ještě objednat velkého taxíka v Granadě, aby se vše stihlo na čas. V Alhambře vyhrožují, že jak se nedostavíte s 15minutovým předstihem, dovnitř vás nepustí. A to by bylo sakra škoda!

Je sobota ráno, dívky vzbudily španělské rodiny v naprosto nekřesťanskou hodinu, kolem sedmé… Sraz na nádraží je totiž v 8:15 a bus prostě nepočká. Holky přicházejí včas a s úsměvem. A s deštníky v batohu. Jediné, co se nepodařilo objednat, je počasí.

Bus vyráží na minutu přesně a je zaplněn do posledního místa lidmi dychtivými vidět krásnou Granadu, a především slavný maurský palác na kopci. Hned za Málagou se krajina mění, po pár vesničkách s farmářskými domky se tu začínají zvedat hory, Sierra Nevada. Kdo by pár kilometrů od pláže věřil, že si sem jezdí davy lidí zalyžovat?

Všechno klape jako hodinky. Taxík (dívky potěšeně kvitují, že to je Mercedes) nám šetří velký kus cesty do kopce a hlavně čas. Zatím neprší, ale barva oblohy je jasná. Vstupujeme hlavní branou a rozhodujeme se, že dokud nezačne pršet, projdeme spodní zahrady. A už je vidíme. Tady si někdo vyhrál! Stavitelé paláců, zahradní architekti a jistě davy zahradníků. Terasovité zahrady, pečlivě do tvarů ostříhané stromy a keře, záhony s květinami mnoha druhů, fontány… Postupujeme výš, do paláce Generalife. Vše zde odkazuje na neskutečně vysokou úroveň tehdejší vládnoucí dynastie. V palácích byla zavedena voda z okolních hor. Ta byla důmyslně a geniálně jednoduše a ekologicky čištěna pomocí kaskádovitých přepadů. V komplexu budov nechyběly ani záchody, lázně a další vychytávky. A to byla Alhambra vybudována ve středověku.

V horních zahradách nám nezbývá než vytáhnout deštníky, stále větší dešťové kapky už nemůžeme ignorovat. Než se dostaneme do nejslavnějšího (Nasridského) paláce, prší už vytrvale. Věci jsou ale překvapivě dobře organizovány. Před palácem, kde se vždy utvoří fronta, se myslí na návštěvníky. Svačíme tedy v dešti, ale chráněni slunečníky, které jsou zde připraveny jako ochrana před typickým horkým počasím. To se nám sice v Andalusii zatím vyhýbá, ale slunečníky nám poslouží stejně dobře místo deštníků. A konečně můžeme vejít do proslulého sultánova paláce. Vše je opět skvěle promyšleno, paláce mají uvnitř nádvoří ve formě atrií se zahradami a fontánami. To nejslavnější, Lví dvůr, je opravdu překrásné. Dvanáct soch lvů okolo fontány s vodou prý sloužilo mimo jiné i jako ukazatel času. Z tlamy jednoho ze lvů původně vždy hodinu prýštila voda. I když nyní voda teče jen pozemními chodbami, máme i tak zážitek. Každá z částí budov kolem nádvoří je překrásně zdobená. Nešetřilo se na materiálech (mramor) a hlavně na práci. Neskutečné ornamenty na stěnách, sloupech, stropech vypovídají o vyspělé kultuře a také o neskutečné řemeslné zručnosti.

A nohy začínají bolet, takže krátký odpočinek na dalším nádvoří, protože zdaleka ještě nejsme u konce prohlídky. Co obdivovat dřív?  Propracované sídlo vojenské posádky? Zbytky obranných věží v pevnosti Alcazaba? Do uší nám běží informace z audioprůvodce o každém zajímavém kousku Alhambry. Zajímavé je i setkání kultur a stylů. Křesťanští panovníci začali dokonalou Alhambru v 16. století přepracovávat podle svého. Vznikl tak další palác, pojmenovaný po králi Karlu V. Vidět ho někde jinde, člověk by obdivoval velikost a majestátnost. Možná i množství použitého materiálu, protože to je značné. Ale tady působí trochu nepatřičně. Studeně, nabubřele, a přitom ve srovnání s maurskými stavbami nedokonale. Výhodou je, že nás dovnitř pouští zdarma na výstavu výtvarného umění, kde si chvilku odpočineme a zahřejeme se.

I když nás bombardují dešťové kapky, my se nevzdáme. Statečně zdoláváme schody na vyhlídku, do nejvyšší zachovalé věže pevnosti Alcazaba. Pod námi Granada, výrazná je především nádherná renesanční katedrála.

Kvůli dešti zamíříme rovnou do centra, takže muslimskou čtvrť Albaicín s bílými domečky v kopci si holky budou muset prohlédnout někdy příště. Oběd na jednom z granadských náměstí vedle katedrály si zasloužíme. Španělská kuchyně v podobě tříchodového menu v holkách vyvolává touhu už tady zůstat. A z vegetariánů dělá milovníky ryb. Zákusek je typický španělský puding, což mi umožní holkám názorně (jak jinak) ukázat původ španělského úsloví „být jako puding“. Být nervózní. Česká obdoba je „třást se jako ratlík“. V té chvíli přichází další odměna: vyšlo sluníčko! To znamená, že zbytek dne v Granadě můžeme volně proudit centrem, dát si bubble tea, aniž bychom v druhé ruce třímali deštník, a pořídit fotky se sluníčkem v zádech.

V autobuse zpět mám tendenci upozorňovat na krásné hory kolem. Ale není komu, holky spí, případně si čtou. Odpočinek si každopádně zaslouží. Dnes jsme si přivstaly a taky nachodily spoustu kilometrů. Ale památka UNESCO Alhambra, tedy Zlatá cihla, za to stála.