V brzkých ranních hodinách jsem odjížděla taxíkem na nádraží a kupodivu necítila nic zvláštního. Pořád jsem to nechápala, přestože jsem s sebou vezla dva kolosální dvacetikilové kufry a pozorovala, jak známí brečí při společném loučení.

Ovšem při východu z letadla do nové, docela studené krajiny čerstvě po dešti to začalo přicházet. Začaly mě napadat myšlenky ve stylu: co jsem to proboha udělala, co to dělám teď – a hlavně: co budu dělat následující měsíce? Lehká panika před začátkem Erasmu je sice předvídatelná, ke mně ale začalo přicházet rozpoložení, ve kterém člověk pochybuje o dovednosti, jež považuje za svou nejvyvinutější – konverzaci v angličtině. Naštěstí se brzy ukázalo, že to bylo naprosto zbytečné.

Pomalu ale jistě se nám krátil čas, který jsme stále trávili se známými lidmi mluvícími stejným mateřským jazykem. Najednou sedíme v irském taxíku, čas vyměnit češtinu za angličtinu. Pan taxikář nás cestou do našeho budoucího tříměsíčního domova u hostitelské rodiny cpal tipy, kde se nejlíp a nejlevněji zabavit, což jsme jako studenti uvítali. Snad se s ním cestou domů setkáme znova, abychom mu podali nějakou zpětnou vazbu, v kterou doufal.

První zastávkou byla naše rodina. Nastal pořádný stres, v hlavě temno a srdce div nevyskočilo z hrudníku. Zastavujeme. Je to tady, teď je poznáme a uvidíme, jak si budeme žít čtvrt roku našeho života.

Jak to dopadlo? Nejlépe jak mohlo. S rodinou jsme si opravdu padly do noty. Mají dva psy, dvě dospělé dcery a teď tu měli o tři dcery navíc. Nejlépe to okomentovala paní domácí na konto pana domácího, jediného muže v domácnosti: ‚Poor Mick…‘

Obavy okamžitě opadly a my jsme se cítily vítány a jako doma. No jo, ale hned následující den měl přijít další šok, a to ten hlavní, naše pracovní stáž.

Bylo to celé jako z filmu Hledá se Nemo. Byly jsme vhozeny z malého akvárka do oceánu a naučit se s tím pracovat jsme musela každá po svém. To bych také rovnou označila za tu nejcennější lekci a zkušenost. Největší úlet jsem zažila hned při první cestě do práce. Vlakové spoje v Irsku mi připadaly zmatené, tak jsem se musela ptát lidí okolo. Dopadlo to tak, že za poradce ohledně správného směru jsem si zvolila svého supervisora, což jsem ale do té chvíle nevěděla. Zkrátka jsem si ze všech lidí na nádraží vybrala zrovna svého nastávajícího šéfa!

Musíte si poradit, když za vámi přijde rodilý Ir a vy mu nerozumíte ani slovo. Musíte si poradit, když nestíháte přejít po mostě na správnou stranu nádraží a rozhodnete se přeběhnout koleje (protože na vás ve vlaku čeká skupina spolupracovníků, na které hned na začátku nechcete zapůsobit tak, že chodíte pozdě, navíc na ně ani nemáte ještě kontakt). A najednou musíte vysolit 100 euro pokutu. Musíte si poradit, když své hostitelské rodině omylem shodíte celý nový dort na zem. Musíte si poradit, když vám v práci nedávají takové množství úkolů, které byste preferovali. Musíte si poradit, když se vám začne chtít akutně na záchod na útesu Bray Head, kdy se nacházíte 236 metrů nad mořem a máte jen omezený počet kapesníků, přitom turistů všude až spíše přebývá. Musíte si poradit, když vám někdo ukradne peněženku s veškerými doklady a jste tisíce kilometrů od domova beze všeho. Musíte si poradit s tím, že se občas se spolubydlícími štvete, nemáte dostatek soukromí, anebo se vám stýská.