Nepřehlédněte
Dny otevřených dveří na OA
- pátek 22. listopadu 10:00–17:00 hod.
- sobota 23. listopadu 9:00–12:00 hod.
- program
- přihláška přijímačky nanečisto – odkaz
Mladý ekonom 2024
- 22. listopadu 2024
- pravidla
Články
17. 4. 2016 - Mgr. Olga Šilová
Nadšenci vyrazili na anglické venkovské sídlo
Sobotní výlet po pobřežní stezce nás docela zmohl. Proto jsme se v neděli sešli jen s částí skupiny, kterou bych nazvala nadšenci.
Mohli zůstat v postelích, pak pomalinku vstát, dát si čaj a toust s marmeládou a potom třeba v klidném tempu vyrazit do města na procházku nebo nákupy. A oni ne! Vstali mezi sedmou a osmou, sbalili se na cestu a kolem deváté už seděli v centru města na palubě dvoupatrového autobusu, který jel naším směrem.
Vyrazili jsme na Saltram House, místní šlechtické sídlo. Že jsme zdatnější chodci než Britové, se ukázalo už v autobusu. Řidič mi silně nedoporučoval, abychom se k Saltramu vydávali ze zastávky, kterou jsem si matně pamatovala z loňska. „To máte odsud moc daleko. A museli byste jít hrozně do kopce!“ sdělil mi a já jsem trochu znejistěla. Ale tuto cestu radily i Google mapy, tak jsme to riskli.
Červený keř č. 1, 2 a 3
Po necelé půlhodince jsme dorazili na místo, aniž bychom si uvědomili nějaké dramatické stoupání. Cestou si ale všímáme nádherné vegetace. Už kvetou magnólie a také kamélie různých barev. A dívejte, tady je asi rododendron! Ale takhle vysoký? Kochám se. Vzápětí všechny tyto rostliny studenti pragmaticky přejmenují na červený keř č. 1, 2 a 3…
Projevili jsme se jako pravá ranní ptáčata, zámeček otvíral až za 40 minut. No co naplat, většina z nás se rozhodla zpříjemnit si ráno posezením u čaje (když už jsme přece v Anglii) nebo kávy, naštěstí je kavárna ještě poloprázdná. Někdo mezitím fotí v parku, aby byla taky nějaká doprovodná fotodokumentace.
Na pokladně jsme dostali lístky a každý z nás ještě jeden velký klíč. Aha, to je pěkné, sami si budeme otevírat, to u nás nemáme. Klíč však ne a ne pasovat do zámku hlavních prosklených dveří! Vysvobodila nás až zevnitř paní průvodkyně, která stěží skrývala smích. „Ty klíče jsou jen symbolické, místo vstupenky…“
Nenápadná nádhera
Jsme tedy konečně uvnitř a překvapí nás, jak se liší styl interiéru od venkovního neoklasicistního vzhledu poměrně jednoduché a světlé budovy. Uvnitř je naopak všechno velmi honosné a často laděné do sytě červené barvy. Informace o zámcích se v Británii podávají jako příběh. (Každá budova má svůj příběh – to je heslo, které razí Národní trust, který spravuje mnoho britských památek.) V případě Saltram Housu posloucháme příběh rodiny Parkerů, která si zamilovala toto místo a zvelebovala ho i přes některé tragické události v rodině. Prohlídka s průvodkyní je poměrně krátká, ale pak máme šanci projít si vše ještě jednou sami, vlastním tempem. Ale až poté, co se na svá místa v každé místnosti dostaví průvodci – dobrovolníci.
V hlavní roli dobrovolníci
Existence dobrovolníků je věc, kterou zde v Británii velmi obdivuji. Zde na zámku většinou plní funkci odborníků na jeden určitý pokoj. Stojí zpravidla někde v rohu, a pokud se nechcete v místnosti nijak zvlášť zastavovat, neobtěžují vás. Ale jak projevíte zájem, už si s vámi začnou povídat. O „své“ místnosti vědí opravdu hodně. A někdy jim nechybí dramatické nadání, jako místní odbornici na čínský pokoj, která nás svým názorným výstupem až trochu vyděsila. Každopádně dobrovolníci pracují zadarmo, tuto práci dělají ve volném čase. Často se jedná o seniory (prý nejčastěji o bývalé učitele J), kteří si tímto způsobem zpestří svůj volný čas, dostanou se mezi lidi a jsou i nadále užiteční. Takže systém, který prospívá všem stranám.
Lesk a bída zámeckého života
Během prohlídky obdivujeme promyšlené detaily i velkolepý styl slavného britského architekta Roberta Adamse; nejvíc asi výzdobu a na míru tkaný obrovský koberec v hlavním salónu nebo také příběh čaje na původních hedvábných tapetách. Já se nemůžu odtrhnout od nádherného pokojíčku pro panenky s miniaturami běžného zařízení (včetně novin a misky pro psa). Zvědavost i soucit se zaměstnanci budí nádherná a obrovská kuchyň s původním zařízením. Můžeme si potěžkat (a rychle s úlevou vracíme) hrnce a pánve, v nichž se vařilo. Formy a formičky, které zdobí stěny kuchyně, prozrazují, že rodina Parkerova ráda hostila návštěvy.
Prohlídku docela osvěžují aktivity zaměřené na dětské návštěvníky. Tématem tentokrát je, jak tu lidé trávili volný čas (pokud zrovna nelovili v přilehlém velikém parku). Nejvíc nás zaujmou natahovací dostihoví koníci. Postavíme je všichni na start, oni se opravdu rozběhnou, jen bohužel špatným směrem…
Když vycházíme ven, každý z nás si asi v duchu představuje, jak by se mu v takovém sídle žilo. Čaj o páté v malém salónku za šustění honosných rób, hovory s důstojníky námořnictva či projížďky na koni v nekonečném místním parku? Možná. My jsme ale v jednadvacátém století, takže pěšky vyrazíme zpátky k zastávce u McDonaldu a za hovoru o současných tématech počkáme na dvoupatrový červený autobus.