28. listopadu 2014 08:02

Nedávno jsem se školou navštívil naše hlavní město. Odjížděl jsem tam s vědomím, že jedu do jednoho z nejkrásnějších měst Evropy, ale vracel jsem se s hřejivým pocitem na srdci – „Je to nejkrásnější metropole světa!“

Je 5:15 ráno, středa 22. října 2014. Spolu se svými spolužáky čekám na zlínském vlakovém nádraží na příjezd vlaku, jehož úkolem bude dopravit nás až na místo, o němž už kněžna Libuše prorokovala: „Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká.“ Vlak je tady, nasedáme, posnídáme a usínáme.

První dojem je vystřídán nadšením
Vítá nás budova Hlavního nádraží Praha. Všichni plni elánu vystupujeme z vlaku a míříme na Václavské náměstí. Cestou potkáváme skupinky bezdomovců, což nám kazí náš první dojem. Ale dobrou náladu nám to nevezme. Kolem Národního muzea jde naše skupinka pomalým krokem, který se nemění až do příchodu na ubytovnu.

Odkládáme si tam své batohy a cestovní tašky a už míříme do víru velkoměsta. „Žijí tu vůbec nějací Češi?“ utrousí kamarád, když potkáváme samé Asiaty, Rusy a lidi mluvící anglicky. Po Češích jako by se slehla zem. Ovšem ne po pamětihodnostech.

Tady chci jednou studovat
Na 11 hodin máme objednaného průvodce Staroměstské radnice. Čekáme na něj před radnicí asi 10 minut. A už přichází a odvádí si nás. Provádí nás po celé budově od základů až po věž. Když staneme na ochozu, otevírá se nám impozantní pohled na téměř celé naše hlavní město a já se cítím nějak zvláštně. Mám takový divný pocit – vnímám, že mě s tímto městem něco pojí nebo bude pojit, a rozhoduji se: „Tady chci jednou studovat!“

Ten den ještě míříme do divadla PALACE na hru Není to jednoduché. Excelentní výkon Jiřího Langmajera, ovšem i všech scénáristů. Takhle jsem se už dlouho nezasmál. V dobré náladě se vracíme na ubytovnu, a protože jsme celí utahaní z půldenní túry po Praze, jdeme brzy spát, abychom byli na další den fit.

Maximální spokojenost
„No a co dál? Co bylo další dny?“ ptá se mě známý, kterému jsem o pobytu v Praze vyprávěl. „Pokračovalo to stejně dobře, jako to začalo,“ odpověděl jsem. Národní divadlo, Česká televize, Vyšehrad … tam všude jsme byli.

Přestože jsem se stal na tři dny Pražanem, na celý život si budu z této exkurze pamatovat tu chvíli, jak jsem se rozhodl: „Zde chci jednou studovat.“

Autor: Vojtěch Chupík