To potvrzovaly i osobní zkušenosti mých přátel. Studijní pobyt v USA pro odborníky, vědce, učitele láká mnohé. Letošní téma se navíc týká mé profesní zkušenosti a zájmu. Kurz TEA (Teaching Excellence and Achievement) je zaměřen na mediální gramotnost a kritické myšlení. Součástí je také pravidelný pobyt na americké střední škole.

Proto jsem byla moc ráda, že po dlouhé a detailní přihlášce, ústním pohovoru se čtyřmi „zkoušejícími“ a nakonec po 4hodinovém jazykovém TOEFL testu jsem dostala zprávu, že pojedu. Jedna ze tří v ČR. Hurá! Nebylo ale ještě vyhráno. Následovaly více než roční přípravy, které nebyly úplně příjemné. Například lékařská zpráva o jedenácti stranách; museli jsme doložit i očkování, která jsme prodělali v dětství. Když se o tom nenašel doklad, bylo nutno prodělat test na protilátky, případně se nechat naočkovat (například proti příušnicím, které u nás úplně nehrozí)… No nic. Další krok splněn. Dva měsíce před odjezdem, v podstatě na začátku prázdnin, jsme dostali upozornění, jakou přípravu musíme do konce srpna absolvovat. Fakt? Takže videa o americké kultuře, podmínky programu (hlavně nefotit studenty a nenavazovat s nimi kontakt přes sociální sítě), nikoho se nedotýkat, nekomentovat ničí vzhled. Až si říkáte: Kam to vlastně jedu? Chci tam opravdu? Dále je příprava odborná, tzn. k médiím a kritickému myšlení. A vše nejen přečíst, zhlédnout, ale vyplnit kvíz a odpovídat na dotazy a postřehy ostatních do společného fóra. Také si určit cíle, s jakými sem jedu. Ostatně cíle po nás budou chtít úplně všude, jak později zjistíme…

A už konečně letíme. Od srpna už konečně víme, kde program bude. Americké univerzity totiž o příležitost tento učitelský kurz uspořádat soutěží. Já a další Češka, Míša ze Světlé nad Sázavou, letíme se dvěma přestupy do státu Wisconsin, hlavního města Madison. Naši předchůdci nám řekli, že na hezčím místě nebyli. A naše dojmy to jen potvrzují. Pomáhá tomu i počasí, které je až do začátku října úplně letní. Takže polední přestávky můžeme trávit u jednoho z jezer, které jsou součástí města. Skoro všude se dá dojít pěšky. Dominantou je tu Capitol, zmenšenina (i když stále obrovská) toho ve Washingtonu. V tom madisonském sídlí guvernér a parlament, soud atd. Taky je možné jít na prohlídku, což samozřejmě jako skupina absolvujeme.

A kdo je naše skupina? Když nás představují jako celek, vždycky zaznějí dvě čísla. 17 a 21. Sedmnáct je zemí, vesměs východní Evropa a střední Asie, a 21 je nás celkem. Učitelé, většina z nás s dlouholetou praxí na střední škole. Na zkušenosti s Fulbrightem není podstatný jen program na univerzitě a na školách, ale také účastníci kurzu a jejich zkušenosti. Když dojde na porovnávání, shodneme se s Míšou, že jsme na tom my v Česku obvykle nejlépe. Některé školy v zahraničí třeba jedou na dvě směny (kvůli nedostatku školních budov), chybí jim místa v učebnách, mají 30 žáků ve skupině na jazyky, případně jim stát zakazuje některá témata ve výuce. A to ani nemluvím o vybavení třídy a školy. Většina problémů je ale až překvapivě univerzálních. Takže máme mnoho společného a stále je o čem mluvit. Taky spolu trávíme všichni hodně času a utvořila se tu dobrá parta.

A jak probíhá naše studium na univerzitě? Každé pondělí, středu a pátek vyrážíme do některé z budov místního campusu na povinné kurzy. Na univerzitě UW (University of Wisconsin Madison) je více než 50 000 studentů, takže budovy VŠ a koleje zabírají velkou část centra města. My se přesouváme mezi 3 až 4 budovami. Ráno vždy začínáme s mediální gramotností, která trvá 120 minut. Nejde jen tak do semináře přijít; zatím jsme vždy měli jedno až tři povinné čtení materiálů k tématu předem. Pak se diskutuje, komentuje, doplňuje. Většina učeben univerzity je silně klimatizovaná a nemá okna, takže během přestávky běžíme zahřát se někam na čerstvý vzduch. A na kávu, i když ta je tady opravdu jiná. A rozhodně ne lepší… Dalším předmětem, který máme pravidelně dopledne, jsou informační technologie pro výuku. Některé programy nás baví a jdou nám, většinou když cítíme využitelnost ve škole. S některými jsme se ale natrápili, např. program scratch na přípravu krátkých animací vzhledem k pracnosti asi nevyužiju. Ale někoho může bavit. Odpolední hodiny jsou věnovány metodice výuky jazyků a střídání lektorů je docela dobrý nápad, každý přinese něco nového, případně něco, co už jsme znali, ale trochu zapomněli. Taky nás tu seznamují s problémy amerického školství a specifiky americké kultury a společnosti. Velmi nás třeba překvapila přednáška profesorky zabývající se rozdíly přístupu amerických učitelů ke studentům různé pleti. Takhle teoreticky to člověka asi nevezme za srdce, vidí nějakou bezejmennou velkou skupinu lidí. Ale přednášející nás překvapila svým osobním příběhem. Vůbec byste neřekli, že je to míšenka. Jako dcera švédské světlovlasé matky a afroamerického otce má Linn úplné bílou pleť, modré oči a hnědé vlasy. Je ze všech tří sourozenců jediná bílá. Chodili všichni do jedné školy a ji zarazilo, že její sourozence berou učitelé jinak než ji. Umíte si asi představit, že ne líp. Všichni z jedné rodiny, rodiče profesoři na univerzitě. Postupně na své rodině i ve svém výzkumu objevovala, že ani dobrý sociální status vás v USA příliš neochrání, pokud nejste bílé pleti. V 21. století smutné. Osobní příběhy lidí na místě nás někdy zbaví názorů, které máme na USA daleko v Evropě, bez znalosti věci. Což je jedna z velkých předností zahraniční stáže.

A jací jsou Američané, ptají se mě všichni. No, opravdu milí, v tom se shoduje představa a realita. Zdvořilost, pár slov i s cizími lidmi a úsměv v každé situaci vás úplně nakazí. O to víc si tu uvědomíte, že my Češi jsme (někdy) zbytečně neurvalí.

Co tu děláme úterky a čtvrtky? Máme „field experience“, praxi na jedné z místních škol. Zkušenost je to k nezaplacení. O americkém školství, studentech a jedné konkrétní střední škole ale napíšu další článek. Až si udělám úkol do „mediální gramotnosti“.