Nepřehlédněte
Články
12. 2. 2019 - Mgr. Martin Volařík
Stínování na německé škole
V rámci projektu Teachers‘ European Refreshment II Erasmus+ jsem vyrazil na job shadowing do německého města Hagen, které leží v těsné blízkosti Dortmundu.
Škola
Nahlédnout pod pokličku německého vzdělávacího systému mi umožnila škola Fritz-Steinhoff-Gesamtschule. Do Fritz-Steinhoff-Gesamtschule dochází žáci 5. až 13. ročníku, což odpovídá našemu druhému stupni základní školy a zároveň střední škole. Fritz-Steinhoff-Gesamtschule je škola gymnaziálního typu, závěrečnou zkouškou je maturita. Jedná se o skutečně velkou školu s 1 200 studenty a 130 učiteli. Povinná školní docházka je v Německu do 10. třídy. Ve třídách 5. až 10. ročníku bylo téměř 30 studentů. V nástavbových třídách, které vedou k maturitě, bylo studentů podstatně méně, okolo patnácti.
Běžný den
Vyučování na Fritz-Steinhoff-Gesamtschule začíná vždy v 8 hodin. Vyučovací hodina trvá 60 minut, žáci mají maximálně šest hodin denně, konec v 15:30. V úterý a pátek jsou zkrácené přestávky a výuka končí dříve. V úterý se konají porady učitelů a v pátek – je prostě pátek. Vstup do školy je zcela volný, u vchodu není žádná kontrola. Pouze nápis na vchodových dveřích upozorňuje, že vstoupit mohou pouze osoby s přátelskými úmysly. Většina kabinetů je z venkovní strany bez kliky, platí zde pravidlo, že učitelé mají nárok na přestávku a žáci své pedagogy o přestávkách neruší (většinou).
Práce učitele
Plný úvazek učitele na Fritz-Steinhoff-Gesamtschule čítá 19 hodin. Všichni kantoři mají dva obory a oba vyučují. Názory a pocity německých učitelů jsou zcela totožné s těmi našimi, i oni bojují s nízkým společenským postavením. Je zde ovšem jeden podstatný rozdíl. Německý učitel vydělá měsíčně 70 000 tisíc korun. Nejvíce mě pochopitelně zajímala výuka matematiky. Navštěvoval jsem především hodiny ve vyšších ročnících. Můj pobyt v hodinách nebyl pouze pasivní náslech, ale moji noví kolegové mě aktivně zapojili do průběhu hodiny. Neobjevil jsem žádné převratné metody nebo formy výuky. Učitelé, se kterými jsem se seznámil, berou výuku matematiky jako poctivé řemeslo, kde opakování a cvik dělá mistra. Hodiny, díky 60 minutám, jsou pozvolnější a méně uspěchané. Žáci mají tři hodiny matematiky týdně. Ministerstvo školství spolkové republiky Severní Porýní-Vestfálsko samo vydává učebnice matematiky. Obsah učebnic je sladěn s učebními osnovami pro jednotlivé ročníky. Funguje zde tedy podobný systém jako v naší zemi před rokem 1989. Žáci počítají u tabule jen velmi málo, hodně prostoru je věnováno samostatné práci a ústnímu projevu žáků. Žáci píší dvě klauzurní práce za pololetí. Tyto práce tvoří 50 % klasifikace, zbytek klasifikace vytváří domácí úkoly a samostatná práce v hodině. Maturitní zkouška z matematiky je nesrovnatelná s tou naší. Maturitní zkouška obsahuje hlavně limity, derivace, integrály a průběh funkce.
Velké mínus jsem objevil v materiálním vybavení školy. Nedostatkovým zbožím jsou počítače a veškeré technické vybavení. V takto velké škole se nacházely ve sborovně pouze tři počítače. Učitelé si sami kupují křídy, fixy, papíry a další. Jednoduše řečeno, co si sami nepřinesou, to nemají. Neexistuje žádná elektronická třídní kniha nebo elektronická žákovská knížka.
Úskalí integrace
Před hlavním vchodem jsem našel velkou tabuli, na které je umístěno motto školy: Schule ohne Rasismus-Schule mit Courage. Tento slogan jasně vyjadřuje postoj školy k aktuálnímu politickému a společenskému dění v Německu. Zaměstnanci školy se pouze neschovávají za své motto, ale snaží se aktivně pracovat s velkým množstvím žáků, kteří pocházejí z rodin přistěhovalců. Téměř denně čtu a slyším o uprchlících, ale dokud jsem situaci neviděl na vlastní oči, nedokázal jsem si představit, jak hluboký je tento problém pro Německo (pro Evropu) a jak moc mění tvář měst a celé společnosti. Dovolím si tvrdit, že jsem byl svědkem nefungující integrace žáků z uprchlických rodin. Na vlastní oči jsem viděl nezájem dětí o německý jazyk a minimum snahy o pochopení místních zvyklostí a zařazení do běžného občanského života. Všichni učitelé skutečně pracovali na maximum, projevili mnoho empatie a snahy i proto, že mnozí z nich pocházeli z jiných zemí nebo jejich rodiny kdysi emigrovaly do Německa. Bohužel jejich práce většinou narážela na nezájem a nulovou motivaci ze strany přistěhovalců.
Závěrem
Pobyt na Fritz-Steinhoff-Gesamtschule byla neocenitelná zkušenost. Jsem velmi vděčný za vlídné přijetí, kterého se mi dostalo. Poznal jsem nové kolegy, kteří i přes nelehkou práci a malé společenské ohodnocení, byli plni humoru a nadhledu.