Vybrala jsem si Londýn. Jednak proto, že jsem ho chtěla lépe poznat, ale taky z toho důvodu, že v Londýně se údajně mluví nejkrásnější angličtinou na světě. Konkrétně jsem zvolila jazykovou školu Embassy English v Greenwichi.

První dny jsem si připadala jako v mlýnku na maso: cestování - ubytování - škola. Seznámila jsem se snad se sto lidmi a dostala jsem tolik informací, že bych měla problém je všechny vstřebat v češtině, natož v angličtině. :)

Rodiče - vrstevníci

Ubytování jsem si vybrala v rodině. Chtěla jsem poznat, jak Angličané žijí. A zpětně vzato jsem moc ráda, že jsem se tak rozhodla. Mí hostitelští „rodiče“ byli jen o trochu starší než já a chovali se ke mně velmi hezky. Každý den při snídani a při večeři jsme si povídali – o škole, o rodině, o životě v Anglii a u nás. Naučili mě pít čaj s mlékem, což mi předtím připadalo nemožné.

Za nevýhodu bydlení v rodině by někdo mohl považovat to, že jsem musela do školy dojíždět přes půl hodiny autobusem a pak ještě jít 15 minut pěšky. Ale mně to nevadilo. Jednak jsem se kochala typickými anglickými ulicemi s krásnými domky, jednak jsem pozorovala pestrobarevné osazenstvo autobusu.

Ve škole mě první den seznámili snad s veškerým „staffem“ a ukázali mi vše potřebné a pak nás (pár nově příchozích studentů) provedli po Greenwichi – ukázali nám, kde je historická loď Cutty Sark, muzeum námořnictví, slavná observatoř atd.

Nezdvořilé otázky

Příchod do třídy byl křest ohněm – přišla jsem mezi 11 mladých lidí z různých zemí, kteří tam studovali většinou několik měsíců, takže se vzájemně dobře znali. Sympatický a „handsome“ učitel (typický Angličan) hned vyzval mé nové spolužáky, ať mi kladou dotazy. A napomínal je za ty nezdvořilé („Jsi vdaná?“, „Kolik je ti let?“). Ale já nejsem žádná slečinka, tak jsem na vše srdnatě odpovídala.

Postupně jsem zjistila, že nikomu z nich není přes 30 let a že jsou z Číny, Koreje, Saudské Arábie, Turecka, Mexika, Brazílie a Itálie. Věkový rozdíl mezi námi jsem ale vůbec nepociťovala (dívka z Jižní Koreje mi řekla, že je překvapená, že se může tak normálně a o všem bavit s učitelkou, že u nich si učitelé od studentů udržují obrovský odstup). Náš učitel měl smysl pro humor, často jsme pracovali ve dvojicích, trojicích či čtveřicích, a tak hodiny utíkaly velice rychle.      

Na oběd jsme většinou chodívali do školní „canteen“ – usměvavý personál, pestrý výběr mezinárodní kuchyně a příznivé ceny. Domácí úkoly jsem dělala někdy ve školní knihovně, většinou ale až po večeři „doma“.

Z Londýna mám samozřejmě plno dojmů. Nejzajímavější zážitek byl pro mě asi při návštěvě British Museum. Protože jsem dlouho pracovala v bance a pak učila bankovnictví, zašla jsem i do expozice věnované vývoji peněz. Tam jsem se napřed zaradovala, když jsem uviděla československou stokorunu a padesátikorunu (jediné věci od nás, které jsem v celém muzeu zaznamenala), pak jsem ale zesmutněla, když jsem si všimla, že jsou pod nápisem Sovětský svaz, Kuba a Čína (jako ukázka peněz z totalitních režimů).

Shakespeare na stání

Mezi nejpěknější zážitky patřila projížďka na kole po londýnských parcích (systém půjčování kol zdarma). A nezapomenutelná byla i návštěva představení Sen noci svatojánské v replice Shakespearova divadla Globe na břehu Temže - úchvatné prostředí, herecké výkony, kostýmy, efekty… Lístky zařizovala škola a vzhledem k věku většiny studenů byly na stání. Výhodou bylo, že herci vstupovali mezi nás - diváky před jevištěm (pod širým nebem) a aktivně nás zapojovali do hry – tahali za vlasy, skákali do náruče, dokonce i líbali :)… Domů jsem se dostala až po jedné ráno, zmrzlá a s pocitem, že mám kyčle až v ramenou.

Poslední den mě spolužáci mile překvapili – po vyučování se na mě vrhli, začali mě objímat a líbat, tak srdečně se se mnou loučili. Vyměnili jsme si kontakty a stejně jako své „adoptivní rodiče“ jsem je pozvala do České republiky a nabídla jim své průvodcovské služby.

Jsem moc ráda, že jsem měla možnost na tento jazykový pobyt vyjet. Chci moc poděkovat především Olze Šilové, která nám – učitelům umožnila, abychom se tohoto projektu zúčastnili, a také Broňce Sunkové. Obě mají plno práce s administrativními a finančními záležitostmi tohoto projektu a přitom vše zvládají s úsměvem.